Stanislav Kolíbal - Bílé kresby 1968 - 1976

Výstava je součástí Smetanovy výtvarné Litomyšle

 

koncepce výstavy a texty: Stanislav Kolíbal a Martin Dostál

produkce výstavy: Martin Janda a Jiří Lammel

 

Označit Stanislava Kolíbala pouze za sochaře by bylo zjednodušením. Nejen proto, že svou prací zcela souzní s podněty světové avantgardy, pro níž plastika dávno přestala plnit funkci hmotného kánonu, ale také pro mimořádné kreslířské záznamy na pomezí existenciální fikce a geometrické souladnosti. Myšlení, přesnost i citovost prostupují jeho dílo, které se při rozmanistosti vývojových etap, rezonujících vždy po svém s aktuálním stavem výtvarného média, uzavírá v klasické jednotě záměru a naplněné touhy.

 

Bílé kresby vznikaly v rozmezí let 1968 až 1976. V těchto pracech z Kolíbalova umělecky klíčového období dochází k vyslovování základních tématických a výrazových otázek, které podmiňují umělcovo dílo na řadu desetiletí. Kolíbal v Bílých kresbách, které využívají geometrických linek a křivek, rozehrává nekonečnou a mimořádně nápaditou vizuální hru, která se dotýká základních otázek lidské existence. Tímto pro někoho možná skrytým, ale pro Kolíbalovy kresby a vůbec celé jeho dílo zásadním významem, překračuje umělec formální hlediska geometrické abstrakce a minimalismu, ke kterým by mohl být přiřazován. Bílé kresby se vztahují k tématu času. Postihují tedy dění, které nás neustále obklopuje, jímž jsme podmiňováni a z něhož není úniku. Kolíbala zajímá proces a průběh dějů, které lze zachytit pouhou linkou či linií. Přitom zde vyslovuje základní osu celé naší existence – růst, proměnu a zánik.

 

Martin Dostál

 

 

 

 

Začátkem roku 1968 jsem obdržel pozvání k tříměsíčnímu stipendijnímu pobytu ve Vence v Jižní Francii, a to díky Karolyiho Nadaci. Jelikož byla založena na paměť prvního maďarského presidenta, bylo při výběru pamatováno i na mladé umělce z východní Evropy.

Ale hned první měsíc pobytu (květen) jsem nemohl využít, protože v celé Francii byl politický neklid doprovázený mohutnými demonstracemi a okupacemi muzeí. Teprve v polovině června bylo možno začít. Přesto jsem v krátké době udělal tam sedm plastik a sérii kreseb, jež jsem později nazval „Bílé“. Staly se jakýmsi pokračováním námětu tehdejších soch, jako „Mizející tvar“ (1967) nebo „Co bylo dříve hranou“. Kresba s tímto námětem byla otištěna na jaře v jednom z čísel literárního měsíčníku Plamen. V ní také vidím začátek.

Jak prozrazuje už samotný název, jde o námět času. Jeho plynutí, mizení, pomíjivost, nedokončenost anebo porušení časem se staly základním principem mé práce ať v sochách nebo v Bílých kresbách. Jde o první kresby, které jsem udělal nezávisle, jako samostatný útvar. Nejsou ani studiemi, ani přípravnými skicami pro další zpracování, i když lze v nich najít spojitosti s tím, co jsem vytvářel v prostoru. Dominuje v nich záměrně běl papíru. Vše co sem chtěl jimi vyjádřit je vyjádřeno linkou. To, jaká je, silná nebo slabá, opakovaná nebo zborcená, co ohraničuje, nebo nedosahuje, to všechno se stalo nikoliv věcí formy, ale obsahu. Vznikl tím systém možností, zdánlivě zúžený, nicméně přesný a schopný předat divákovi můj záměr.

Pokračoval jsem v těch kresbách i v následujících letech, s různými odmlkami až do roku 1976. Zkušenost s linkou se někdy promítla i do použití provázku nebo niti. Nebo kovových drátů či tyčí. Co však zůstávalo nejpodstatnější, bylo téma času.

Bílé kresby byly poprvé vystaveny v Praze, na mé osobní výstavě ve Špálově galerii v lednu 1970. Objevily se i na některých výstavách v Itálii (Galerie Unimedia, Janov 1972) nebo v Nice (na výstavě „Vers le Blanc“). Nebo na mé první výstavě v New Yorku (Livingstone-Learmonth Gallery 1975). Postupně se dostaly i do sbírek muzeí jako  MoMA, New York, Guggenheimovo muzeum, Muzeum Sztuki, Lodz, Centre G. Pompidou nebo Muzeum města Paříže. Devět kreseb vyšlo jako limitované vydání pro Klub Mladých přátel výtvarného umění v Brně (1973). V roce 2006 byly zařazeny v přehledu kreseb v Muzeu moderního umění v New Yorku na výstavě „Transforming Chronologies“, zahrnující úzce vybraný soubor od Cézanna po dnešek.

 

Foto: František Renza