DVA | Renata Edlmanová | Jasan Zoubek
08.06.2024 - 06.10.2024
Původní jednoduchost života, v níž byla uložena nerozpletená vlákno budoucí složitosti, se začalo ztrácet, protože se navršovaly nové úkazy. Svěží a čirá nekomplikovanost světa existovala na začátku v neoslabené síle. Ten, kdo chce nalézt prosté principy, se musí vrátit k prvním hodinám světa, do stadia před dějinami, protože jen takto je možné očisťovat se od toho, co navál čas, který člověka zasypal nepravými vrstvami.
Cestou k počátku se před několika desítkami let vydali malíři Václav Boštík a Jiří Mrázek společně se sochařem o malířem Janem Křížkem. Obrátili pohled dozadu, kde spatřili zárodečnou inspiraci, a na určitý čas se oddali její pravosti. Z nich jen Křížek zůstal trvale věrný zahájené práci a sám, posléze ve Francii, pokračoval v započatém díle, aby se ujistil, že právě zde je jeho místo v umění, a proto jej z této pozice nemohl nikdo svést. Nadále potvrzoval jednotu intuice a tvoru o duchovní nadvládu nad hmotou. Věřil v nedělitelnost pohledu prvních lidí. Dílo obou jeho druhů se po jejich odloučení rozvíjelo jiným směrem. Přitom stále zaznamenávalo skutečnost jako prostor, v němž duch dává podobu stvořenému o setrvává v něm. Jednalo se jim o neměnný princip světa a o jeho rozvíjení.
K prvotní celistvosti směřuje i dílo sochaře Jasana Zoubka. V něm se znova zrodil umělec, podobný hledačům, jejichž nohy zanechávaly nejstarší stopy no zemském povrchu o učili se s ním sbližovat. Nejprve bylo pro ně všechno přirozené a uchopitelné smysly, pozorovali přírodu a kamenné útvary všech možných tvarů, struktur a barev, a až potom, co jim bylo zřejmé, že to, co se kolem nich prostírá, je víc než jen mrtvá materie, ptali se po původu o smyslu toho všeho a byli schopní si uvědomit, že vedle přirozeného světa stojí nadpřirozená těžko proniknutelná oblast. Neuměli si ji sice vysvětlit, ale to neznamenalo, že by ji odmítli respektovat, Projevovali jí úctu o přinášeli úlitbu, přikládali jí magické schopnosti, o proto si chtěli nevysvětlitelné úkazy naklonit, aby je ochraňovaly a pomáhaly jim. Vyzdvíhovali a řadili mohutné kamenné strážce, kteří dodnes nevydali své tajemství. Menhir, jako prostředník mezí člověkem a vesmírem, stojí tisíciletí na svém stanovišti, přenesen z neznámých míst, neotesán, a přesto určený a určitý, protože když byl vyjmut ze skal, změnil se v něco jiného a získal podobu představ, které do něho byly vloženy. Nejlépe zachovaná megalitická stavba v Stonehenge prokazuje velmi promyšlený a cílevědomě budovaný celek.
I megalitické hrobky a chodbové hroby vyjadřují náboženské představy svých tvůrců.
Protože příroda nevytváří podoby, ale jen tvary, i první člověk se o ně snažil jen tápavě, bližší pro něho bylo zobecňování, a proto se uchyloval ke znaku o k abstrakci. Přisvojoval si svět o zanechával na něm svou stopu, zmocňoval se jej a vytvářel jeho obraz. Do kamene nebo kosti vyrýval podoby živých bytostí nebo neživých věcí, protože byl přesvědčen, že část je totožná s celkem. Musely odpovídat originálu — svému dvojníku a původci — protože jinak by nebyly účinné a nesplňovaly by magické požadavky, které na ně byly kladeny.
Ne nadarmo pozoruje Jasan Zoubek přírodu, a tím, že ji bedlivě sleduje, proniká k jejímu nitru a odkrývá to, co je uvnitř. Stojí před ní v úžasu jako ti, kteří se nemohli nic dozvědět zprostředkovaně, a proto museli spoléhat na vlastní zkušenost. Ohmatává ji, aby se její tresť zachytila na jeho prstech a mohla být předána, aby nezůstala jen otiskem na sítnici, ale přešla i do jeho nervů panenská a neposkvrněná, a v takovém stavu mohla být nanesena na plochu papíru. Jeho kresby odkrývají přírodní struktury, vrásnění země a vložení pruhů hornin tak, jak se utvářely před miliony let, protože Zoubek tvoří jako příroda, je jí roven, soupeří s ní, ale nechce nad ní vítězit, jen se k ní přibližuje, aby z ní zaznamenal to, co je nenápadné, skromné a tiché. Nehledá nahodilosti, ale řád, pravidelnost v nepravidelnosti, proudění vrstev a jejich linie. Práce na papíře si podržují všechny znaky kresebného umění, jsou jejich ryzím výrazem, nic nepředstírají, respektují to, co kresbu vyjadřuje, jsou intimní i přes velký formát, ukázněné, meditativní. V určité době se na nich objevoval člověk. Byl do nich vrostlý, protože je sourodý s přírodou, i když její rámec překračuje.
V roce 2003 vzniklo několik Zoubkových reliéfů krajin nazvané Cesty za obzor a Horizonty. Používal pro ně speciální mořený papír, takže téměř připomíná dřevo, rozstříhal jej na úzké proužky a vytvářel plošný rastr. | když je veden v pravidelném rytmu, je zalamován o odkloňován různými, byť pravidelnými směry, takže vytváří strukturu, ne nepodobnou vrstvám hornin z doby, kdy se horké magma prolévalo a zanechávalo odlišné žíly sledovatelné no jejich příčném řezu. Papírové vrstevnice mají stejnou logiku jako zemský povrch, jsou pevně stanovené a nelze je přirovnat k poušti, jejíž povrch se pravidelně mění. Zoubkovy stopy dávnověkého času se účastní téměř organického růstu, jsou stejně tok živé jako neživé.
Kresby pouze doprovázejí Zoubkovo sochařské dílo, kde je jeho vlastní těžiště, v něm je pánem svého osudu. Ani tady nepodléhá svodům současného světa o zůstává pevně stát tom, kde mu velí jeho přesvědčení. I zde čerpá z přírody a z její možnosti obsáhnout bezpočet tvarů. Určuje ho její mohutnost a schopnost podněcovat o ukazovat svět ve škále podob, aniž by k tomu potřeboval názornost. Vstupuje i tam, kde stáli jeho dávní předchůdci, když dělali první pokusy ovládnout hmotu kamene, protože v ní uslyšeli píseň, jejímiž slovy zaklínali neznámé síly, aby jim zůstaly nakloněny v přítomném i věčném životě. Zoubek ze sebe nesetřel prach nanesený dějinami, ví jakými cestami se umění ubíralo, kolika proměnami prošlo, o čem svědčilo a svědčí. Poučení minulostí nebylo rozhodujícím momentem pro jeho vlastní sochařský život. Zaujalo jej ve své abstraktní, nefigurativní podobě tam, kde se již nic nemodeluje, nic k ničemu nepřipodobňuje, kde je čistý tvor koncentrován a objevuje se bez vázanosti na nějakou předlohu. Zvolil si absolutní sochařství, v němž nachází ozvěny původní kosmické hmoty i lidskou účast s její emotivní intenzitou i ukázněností rozumového úsudku, představy a intuice. To vše bylo třeba, tolik století muselo pracovat, aby vzniklo dílo, v němž je jako sediment syntetickým způsobem přítomno moudrost věků. Nepotřebuje žádné dokazování, protože je nad ním, je za vším o před vším, co se musí tak klopýtavě snožit o přízeň slyšení, protože je neuchopitelná jako jsou neuchopitelné Zoubkovy sochy. Nejsou ničím, aby mohly být vším. Vedou tom, kde se tušení proměňuje v jistotu, že příroda je podnoží člověka a dává oporu lidskému duchu, aby relativními prostředky dosáhl k dokonalosti a dotkl se jí.
Zoubek miluje kámen, protože je tady, nepoddajný ve své tvrdosti. Připodobňuje mu své tušení a chce, aby se mu podobalo — výjimku tvoří jen dřevo, zde natolik respektuje jeho měkkost, že se nepokouší o jeho zásadní proměnu, má k němu stejný vztah jako voda, jejíž náruč jej omílá o uhlazuje tok, že všechno, co je no něm hrbolaté, nakonec zmizí urovnáno, o zůstává jen oblý tvar podobný kosmickému vejci. I Zoubkovy sochy ze dřeva nejsou opracovávány násilně. Dlaně se jich dotýkají citlivě a zjemňují jeho povrch, aby docílily hladkou splývavost, aby jej zaoblily jako déšť nebo létající hmyz, když si buduje své skrýše. Zoubek v nich vyhlubuje otvory jako bezpečný úkryt nebo je mění v tuskula vyhledávaná básníky.
Kámen zůstává celistvý, Zoubek jeho kompaktnost individualizuje téměř nevýrazně. Jen zřídkakdy vytváří samostatné sochy, téměř vždy se jedná o komplex, o plynulý děj nebo velkou událost, o které je možné dlouze hovořit, přestože demonstruje situaci teď a nyní. Jsou zdůvodněny autorovým záměrem, v němž není možné nalézt velikášství, ale skromné přiznání nepatrnosti člověka před dějinami a přitom uznání jeho neopakovatelnosti o závažnosti, protože je součástí jejich kontinuity. Tak vzniklo skupina Lidský rod; jedna postava stojí za druhou, není jen pouhým bytím, nezaniká smrtí, svou přítomností naplňuje historickou posloupnost. Člověk stojí za člověkem, který jej předešel, jeho stín zůstává a souhrn těchto stínů otevírá věčnost. Zoubkův „rod“ nemá jméno ani tvář, je jenom tělem bez znaků, diferencovaný jemným vrásněním, tvoří zástup těch, jejichž úděl již byl završen.
I ostatní Zoubkovy sochy lze chápat jako stély, rostou z úzkého základu a vzpínají se do výšky, takže vytvářejí dojem nestability a vzbuzují pocit, že se zřítí. Není nutné se o ně obávat, protože jsou vyzdviženy a neseny duchem, který je stvořil a dal jim život. Proto jsou pevné a nezviklatelné, spějí vzhůru, aby se tam spojily s kosmickým životem a překonaly svou pozemskost, z níž vyšly a s níž jsou organicky spjaty nejen strukturou, ale i skladbou svého těla,
V celém Zoubkově díle je poznatelná snaha po odhmotnění. Nic a nikdo mu nemůže zaclonit místo ve výhledu světla. Pokračuje dalšími sochami, kde je opět zřejmý lidský prvek, protože se mu v první řadě jedná o živou přítomnost. A po pokusech v jiných „nepravých“ materiálech je tu opět kámen. I v „trupech“ jde opět o nezřejmé vidění, nepotřebuje konkrétno, aby o něm mluvilo. Trup je páteří, která všechno drží, je chloubou i hrdostí člověka, je-li rovná o nepokořená. Dlouho trvá, než zpevní, mnoho vrásek se na čele vyryje, aby bylo možné se o ni opřít.
Tok jako „Lidský rod“ vznikl další mnohočlenný celek „Shluk“. Zde se Zoubek opět vrátil ke kameni, protože pravost se nedá ničím jiným nahradit. Podle názvu by se mohlo zdát, že se zde objeví něco nestejnorodého, protože se komplex bude skládat z nesourodých částí. Shluk je opět podřízen přísnému řádu a nic v něm není povýšeno nebo poníženo. Každý jeho zástupce je samostatným členem, svébytný a nezaměnitelný, vznešený reprezentant sebe samého, s malými individuální odchylkami, aby potvrdil svou suverénnost. Na povrchu se kameny svou blokovostí sobě podobají, aby bylo zřejmé, že patří ke stejnému druhu. Jejich život se odehrává uvnitř, nepoznán a ve skrytu, tam se děje to, co je utváří. Je nenápadný a nepotrpí si na vnějškovost. Blok kamene je zahloubán do sebe a jen nenápadně ukazuje, že se v něm něco odehrává. I přesto, že je možné se s ním seznámit čtením jazyka, v němž je napsán, je jeho řeč cizí a neznámá, a proto lze jen předpokládat, že prošel bolestným procesem, v němž dozrávala jeho vznosnost a individualita, protože přitom zůstává kamenem, jen jeho duše se odkrylo. Lidská ruka do něho vložila celé hájemství člověka, připodobnilo se k němu, aby mohl kámen o něm svědčit.
Na podobném principu vznikají i křtitelnice. Nesou jednoznačné sakrální signum, ale i „Shluk“ je z tohoto rodu, protože oni zde není možné z něj setřít obal posvátna. Povrch kamene je ponechán ve své původní hrubosti, anebo je opracován jen jemně, a až v jeho středu se nachází průnik do hlubin, kde je uchováno něco vzácného — voda, která oživuje, očišťuje a chrání.
V průběhu posledních dvou tisíciletí vzniklo mnoho vyobrazení Golgot v malbě i v sochařství. Každá doba toto téma vnímala jinak, každá mu dala tokový tvar, který nejvíce odpovídal názorům doby a přesvědčení umělce. Zoubek je i zde radikální. Nehledí na odlišující znaky, nehledá podobnost, nehovoří o konkrétních lidech a dějinné hodině, době či místě. Vymezil trvalou platnost symbolům, o nichž se nediskutuje. V jeho pojetí je Golgota mementem, tím co platilo od věků, a čas na tom nic nemůže změnit. Vidí ji jako znamení stále přítomného děje. Tři sloupy, na nichž stojí osud člověka, jeho život i smrt, zavržení i vykoupení. Království myšlenky potvrzuje vládu nad hmotou.
Nevíme, zda Zoubek tesá skály v kolosy, nebo dává kolosům vzezření skal, v každém případě jeho syntetická intuice zobecňuje, aby bylo schopná obsáhnout život v jeho nevyzpytatelnosti. Stále více ubírá hmotu kamene, rýhuje ji, odhmotňuje, aby se obal stal schránkou duše. Jeho řeč je jasná i zastřená, zřejmá i nezřejmá, není řečí objektivních jevů, směřuje dovnitř k plnosti, která obsahuje jisté i tušené, hmotné i duchovní, pomíjivost i věčnost.
Miroslava Hlaváčková
(původní text k výstavě Jasana Zoubka v Roudnici n.L)