Ludmila Jandová

Malířka a grafička Ludmila Jandová vystudovala malbu u prof. Vojtěcha Tittelbacha a grafiku u prof. Vladimíra Silovského na Akademii výtvarných umění v Praze. Její grafická tvorba je vymezena obdobím let 1965-1992, kdy vznikly stovky jejích grafických listů. Souběžně se zabývala technikou tisku z výšky (dřevořez, linoryt, solořez) i tisku z hloubky - suché jehle. K dalším výtvarným oborům Ludmily Jandové patří i volná malba, kresba, užitá grafika, ilustrace a realizace pro architekturu (např. skleněné mozaiky, vitráže, obrazy v interiéru). Zdravotní důvody, které v r.1992 způsobily zcela zastavení grafické tvorby, znamenaly "omezení" její současné činnosti na tyto jmenované ostatní aktivity. Nicméně soubor zde vystavených grafických listů, barevných suchých jehel, představuje výběr z let 1980-1992, kdy se ještě mohla grafice věnovat.

Veřejně začala svou tvorbu prezentovat u nás i v zahraničí samostatnými výstavami a účastmi na společných přehlídkách od roku 1962. Šedesátá léta znamenala pro ni také dobu, kdy začala jezdit do Petrkova jako jiné osobnosti české výtvarné kultury (Mikuláš Medek, Olbram Zoubek, aj.) a seznámila se zde s tvorbou Bohuslava Reynka. Tento fakt bývá již tradičně citován v odborných statích v souvislosti s ideovými základy grafiky Ludmily Jandové. Vedle uměleckého spatřovala v osobnosti Bohuslava Reynka vzor také lidský a duchovní. V sedmdesátých letech se již prakticky trvale zařadila mezi nemnoho českých umělců, kteří se svou tvorbou snažili přispívat k duchovní obnově národa a hlásili se k umělecké tradici českého spirituálního umění.

Co znamenal pro Bohuslava Reynka rodný Petrkov, znamená pro Ludmilu Jandovou Osík u Litomyšle. Rodiště, okolní krajina, život v ní, představuje trvalý zdroj inspirace její tvorby. Krajina se promítá téměř do všech jejích námětů. Nestala-li se k některému z jejích listů hmatatelnou předlohou, je v něm přesto obsažena - hutností emocionálního prožitku, lyričností barev, uspořádáním plochy, detailem struktury, průměty horizontů, atd. Paralelou k Reynkovi je i to, že autorka nebyla izolována místem tvorby, ale vstřebávala informace českého i evropského kulturního prostředí. Jako grafička se dostávala také do povědomí, zejména té části veřejnosti, která byla duchovním kvalitám umění nakloněna.

V jejím díle můžeme vedle spřízněnosti s Reynkem vysledovat později i jiné vlivy. Ve vystavené kolekci představující výběr z let 1980-92 se objevuje i absorbce informací o současné moderní grafice české i zahraniční (Johnny Friedlander / cyklus Dopisy, 1983; Adriena Šimotová, Václav Boštík / cyklus Záznam pocitu, 1985; František Hodonský / cyklus Krajiny, 1985; Vladimír Boudník, Pierre Soullages / Části celku, 1992).

Jen sporadicky se setkáme s tím, že grafický list má svůj název, pokud tomu tak je, je spíš odkazem na konkrétní cyklus. Cykličnost je vůbec významným rysem tvorby Ludmily Jandové. Určité téma je jí s oblibou vždy cíleně vyčerpáváno ve variacích. Vodítkem k identifikaci jednotlivých listů se stal vlastně jen soupis volných grafických cyklů, které od roku 1965 dosáhly počtu bezmála čtyřiceti větších sérií. Jsou-li jednotlivé grafické listy bez názvu a chybí "obvyklé" vodítko pro jejich význam, je to zcela záměrně. O to větší volnost nabízí autorka divákovi v jejich výkladu.

Vedle volných interpretací krajinného prožitku, kdy je základem jejich obsahu pocit vědomí univerzálního řádu a přítomnosti vyššího principu, vznikaly stovky dalších grafických děl, které byly doprovodem knižní tvorby (Příběhy se záhadou, nakl. Kruh, Hradec Králové, 1983), náboženského čtení, kalendářů (Kalendář 1992 a 1993, nakl. Trinitas, Svitavy, 1992 a 1993), literární katolické tvorby i jiné knižní tvorby nebo měly podobu příležitostných tisků ke konkrétním obdobím náboženského roku (Ilustrace Knihy Genesis, Křesťanská akademie, Řím, 1999). Její tvorba byla oceněna v Římě roku 2001 udělením ceny Jana Pavla II.

Grafika Ludmily Jandové

Ludmila Jandová patří k tvůrčím osobnostem, které  v skrytosti pracují na svém díle, aniž by byly častým objektem zájmu médií nebo odborné veřejnosti. Přesto by bez jejich umělecké výpovědi byl celkový obraz českého poválečného umění citelně chudší.

Její životní a umělecká dráha je spjata s východními Čechami. Narodila se roku 1938 v Osíku u Litomyšle. Odborné vzdělání nabyla nejdříve ve Střední umělecko průmyslové škole sklářské v Železném Brodě (1956−1958) a v jednoročním přípravném kurzu AVU ve třídě K. Müllera (1958−1959). Poté byla přijata na AVU do třídy V. Silovského a po roce přestoupila k V. Tittelbachovi (1959−1965). Pobyt v Tittelbachově ateliéru si prodloužila aspiranturou, kterou ukončila roku 1969. V tomto roce se se svým manželem, sochařem Františkem Jandou, vrátila do rodného Osíku u Litomyšle, kde žije a tvoří dodnes.

Ve své kreativitě a velkém pracovním nasazení zasáhla Ludmila Jandová hned do několika oblastí výtvarného umění. Známá je především jako grafička a knižní ilustrátorka. Za její autorské spolupráce vznikla celá řada bibliofilií a krásných tisků, ale i užitkových knih, vydaných nákladem veřejných, ale i soukromých  vydavatelů (Kruh, Biblos, soukr. tisky L. Kundery). Ve volné grafické tvorbě se její doménou stala hlubotisková technika suché jehly a tisk z výšky (zejména linoryt a solořez). Grafické listy často dotvářela kolorováním akvarelem, nebo aplikací tiskařských barev přímo na desku. Vedle grafické práce vytvořila také několik mozaik a vitrají pro architektonické interiéry a exteriéry.

Introvertní povaha Ludmily Jandové vymezuje tematický okruh jímž se ve své tvorbě zabývá. Kompozice raných grafických prací jsou metaforou lidského života a jeho existenciálně interpretovatelného prožívání. Za zástupný symbole jí přitom slouží svět zvířat. Zobrazuje je osamocené, ale i ve skupinách, představujících situace v lidské societě: vztahy ve smečce, osamělé jedince, mláďata s jejich pocitem ohrožení. Od těchto konkrétních obrazů v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let ustupuje. V názvech grafik a obrazů se nejčastěji objevují pojmy: mlčení, prázdno, krajina, sen, tajemství, místo, okno. V těchto dílech rozvíjí v nepředmětné rovině to, co započala již v grafických cyklech sedmdesátých let (např. Ptáci a prostor, Nekonečné prostory a Okna).

Od počátku devadesátých let převažují nad grafickou tvorbou obrazy a kresby, jimiž autorka tematicky navazuje na bezprostředně předcházející grafické listy. Techniky pastelu a temper umožňují Jandové experimentování s malířskou plochou. Narušuje ji například ostrým vrypem do ještě vlhké plochy, nebo jejím přeložením, trháním. Stopa zásahu, podobná zacelující se ráně, připomíná hřebínek vrypu suché jehly; narušená plocha asociuje existenci druhého plánu − strukturovanější skutečnosti.

Svět obrazů Ludmily Jandové je světem ticha a světla. Přitom světlu v jejím díle není přisouzena jen formální role. Je současně nositelem spirituálních obsahů, jak bývá chápána i ve středověkém filozofickém systému, v němž vnímání světla probíhá ve shodě s poznáním jeho metafyzického významu.

Ivo Binder, 2008

Ludmila Jandová - malířka světla a naděje

Grafička, ilustrátorka a malířka Ludmila Jandová je známá doma i v zahraničí. Presentovala se více než padesáti samostatnými výstavami a její díla se nacházejí ve sbírkách významných galerií i soukromých sběratelů. Autorka je bytostně spjatá s místem kde se narodila – malou vesničkou Osík nedaleko historické Litomyšle. Kromě času stráveného na studiích tu bydlí a pracuje celý život. V Osíku prožila dětství, vychovala děti a umělecky tu tvoří. S manželem bydlí ve starém domě, bývalém hostinci. V tanečním sále, který je největší místností v domě, si Ludmila Jandová zřídila ateliér. Postupně se během let zaplňuje jejími kresbami, grafikami a malbami. Okolo Zelené prostranství okolo domu, s tekoucím potokem a rozestavěnými manželovými sochami je místem, které vymezuje svět vnímavé umělkyně. Je to hnízdo, z kterého vyletěly její děti a kde se rodí její obrazy. Je pro ní příznačné, že pracuje v tématických cyklech a jednotlivé práce nepojmenovává.

Narodila se 3. 8. 1938. Výtvarné umění ji přitahovalo odmalička a tak se přihlásila na Odbornou školu sklářskou v Železném Brodě. Maturovala v roce 1958 a ve studiu pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve v jednoleté přípravce u profesora Karla Millera, dalších šest let u profesorů Vladimíra Silovského a Vojtěcha Tittelbacha. Na škole se seznámila s budoucím manželem Františkem Jandou, žákem sochaře Vincence Makovského. Ve třetím ročníku se za něj provdala. Promovala v roce 1965 cyklem Zvířecí mateřství. Další rok působila na AVU jako asistentka a v období 1966 – 1969 jako aspirantka. Po úspěšné aspirantuře se s manželem vrátila do Osíka. Známé prostředí jí poskytlo útočiště v nadcházejících temných letech.

Nejsilnějším tématem její tvorby z tohoto období je pocit ohrožení a potřeba ochrany. Realizuje grafiky technikami tisku z výšky, po počátečních dřevorytech přechází k linorytům a k řezbám do sololitu. Černobílé tisky často koloruje, později se pouští do barevných tisků a kombinovaných technik. Vedle grafiky je pro ni rovnocenným vyjadřovacím prostředkem i kresba. Tématicky pokračuje v cyklu zvířecího mateřství. Koně, ovce, kozy, ale především ptáci symbolizují rodičovskou lásku, péči, bezpečí, domov. Středobodem je ochraňované zvířecí, občas také lidské, mládě. V osmdesátých letech dochází v tvorbě Ludmily Jandové k odklonu od figurativního projevu k abstrakci. Použití grafické techniky suché jehly umožňuje autorce pracovat s detailem, kresbu jen načrtává a dokončuje barvou, hraje si s abstraktními tvary. Její uvolněný rukopis vypovídá o uvolněnosti ducha. Devadesátá léta, to jsou velkoformátové pastely. Do popředí se dostává barva,  malířka přesouvá svoji pozornost od tvarů k prostoru. Vzájemně se prostupující pastelové barvy navozují iluzi nekonečna v pozadí. Jakoby to, co vidíme, bylo jen bránou nebo oknem k čemusi neviděnému, nepoznanému. Absence konkrétních znaků přesouvá vnímání diváka z roviny racia do roviny emocí. Ne rozumem, ale pocity lze dešifrovat obsah těchto kreseb. Přinášejí světlo, jako posla budoucnosti.

Posledních pět let realizuje Ludmila Jandová své obrazy také akrylovými barvami. Nová technika sice neumožňuje tak měkké barevné přechody jako pastel, zato ale světlo působí ještě jasněji a barvy zářivěji. Autorčina díla nabízejí svět, který nezná temnotu, svět plný tepla, vzduchu, vody a slunce. Vidět výstavu jejich nejnovějších prací, znamená ponořit se do imaginárního prostoru, nechat se unášet pocitem uvolnění a podlehnout naději, že někde je takový nádherný bezpečný svět realitou. Naděje je slovo, které nejlépe vystihuje podstatu tvorby Ludmily Jandové. Platí to i pro ilustrace. Za všechny připomeňme kresby ke knize Genesis. Text o stvoření světa mluví o tom, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Ale až když stvořil světlo, vznikl čas – den prvý. Světlo provází člověka celým životem, den za dnem mu vyměřuje čas. Světlo obrazů Ludmily Jandové však neevokuje čas směřující k zániku. Je symbolem nového začátku, nyní ukrytého v prostoru za obzorem.

Naďa Vitanovská