Označit Stanislava Kolíbala pouze za sochaře by bylo zjednodušením. Nejen proto, že svou prací zcela souzní s podněty světové avantgardy, pro níž plastika dávno přestala plnit funkci hmotného kánonu, ale také pro mimořádné kreslířské záznamy na pomezí existenciální fikce a geometrické souladnosti. Myšlení, přesnost i citovost prostupují jeho dílo, které se při rozmanitosti vývojových etap, rezonujících vždy po svém s aktuálním stavem výtvarného média, uzavírá v klasické jednotě záměru a naplněné touhy.
Bílé kresby vznikaly v rozmezí let 1968 až 1976. V těchto pracech z Kolíbalova umělecky klíčového období dochází k vyslovování základních tématických a výrazových otázek, které podmiňují umělcovo dílo na řadu desetiletí. Kolíbal v Bílých kresbách, které využívají geometrických linek a křivek, rozehrává nekonečnou a mimořádně nápaditou vizuální hru, která se dotýká základních otázek lidské existence. Tímto pro někoho možná skrytým, ale pro Kolíbalovy kresby a vůbec celé jeho dílo zásadním významem, překračuje umělec formální hlediska geometrické abstrakce a minimalismu, ke kterým by mohl být přiřazován. Bílé kresby se vztahují k tématu času. Postihují tedy dění, které nás neustále obklopuje, jímž jsme podmiňováni a z něhož není úniku. Kolíbala zajímá proces a průběh dějů, které lze zachytit pouhou linkou či linií. Přitom zde vyslovuje základní osu celé naší existence - růst, proměnu a zánik. |
