Ludmila Jandová v dialogu s Xenií Hoffmeisterovou - Mezi nebem a zemí

Pro letní výstavní sezonu 2018 White Gallery připravuje ve spolupráci s Museem Montanelli výstavu Ludmila Jandová, Mezi nebem a zemí - Between heaven and earth. Výstavou rozvíjí stejnojmenný projekt, který se uskutečnil v Museu Montanelli 10/2017- 02/2018.  Obě akce jsou směřovány se sérií paralerních výstav k připomínce nedožitých 80 let od autorčina narození (1938) a 10 let od jejího úmrtí (2008). White Gallery výstavou kontinuálně navazuje na postupnou popularizaci díla Ludmily Jandové, jejíž rozsáhle celoživotní dílo WG spravuje. Stejně tak jako v MuMo, tak i ve WG je kurátorkou výstavy Dadja Altenburg-Kohl. Pomocí jednotlivých tvůrčích cyklů autorky se svou koncepcí výstavy pokouší alespoň o částečný náhled do tvorby této výjimečné malířky a ženy.

Kurátorka Terezie Zemánková

Expozice Mezi nebem a zemí ve White gallery volně navazuje na retrospektivu, kterou v loňském roce uspořádalo Museum Montanelli v Praze Ludmile Jandové (1938-2008). Výstava, která připomíná nedožitých 80 let a zároveň deset let od smrti této umělkyně, klade výběr z grafických prací z přelomu 60. a 70. let, který je pouhým fragmentem jejího námětově i formálně pestrého díla, do konfrontace s aktuální tvorbou o generaci mladší malířky Xénie Hoffmeisterové (*1958).
Přestože se vyznačují odlišným osobnostním i uměleckým naturelem, reagují na jinou společenskou a politickou situaci a vyjadřují se svébytným výtvarným jazykem, spojuje obě autorky obdobný existenciální pocit ohrožení, útlaku a bezvýchodnosti, které jsou znázorněny závratným zmnožením prvků vedoucím až k neprodyšnému zahlcení prostoru, z nějž není úniku. Analogie, které z prezentovaných děl vyplývají, působí jako varovně zdvižený ukazováček, který nám připomíná, že historie má tendenci se cyklicky opakovat.
Ludmila Jandová v souborech hlubotisků výmluvně nazvaných Útočící, Útěky, Omezené prostory, Konec možností, Hromadné hroby atd. zachycuje lidské tvory zbavené všech přidaných atributů, nahé a bezbranné, jak je pánbůh stvořil, smýkané vírem osudu, vydané napospas deviantním potentátům. Za klíčové lze v této perspektivě považovat listy ze série Krysař, na nichž zlovolného pištce slepě následuje do záhuby nikoliv krysí, ale lidské stádo. Moment, kdy člověk ztrácí svoji individualitu a stává se anonymním pěšákem v davu manipulovaném cizí vůlí, dokázala grafička bravurně zachytit v kresebných kompozicích, v nichž se zástupy lidí nahlížené z ptačí perspektivy jeví jako dynamicky traktovaná struktura zbavená jakýchkoliv konkrétních rysů, jako pouhý materiál. Zatímco člověk v tomto drastickém divadle sehrává roli oběti a jeho pasivita a poslušnost se mu stává nástrojem vlastní destrukce, zvířata – především pak ptáci, kteří v jejích dřívějších pracích symbolizovali pozitivní hodnoty spojné s pospolitostí rodiny a mateřstvím, nabývají v útočících hejnech hororových, hitchcockovských parametrů. Jandová ve společenském klimatu po okupaci země „vojsky spřátelených armád“ a v tuhé normalizaci počátku 70. let, velmi pravděpodobně spatřovala paralelu s historickými genocidami počínaje starozákonním exodem až po holocaust.
Navzdory vše prostupujícímu zmaru je v řadě jejích grafických listů přítomen náznak naděje, kterou ztotožňovala s vírou ve vyšší spravedlnost. V souladu se svým křesťanským přesvědčením zhmotnila tuto vertikálu lidské existence do podoby k nebi směřujících žebříků, nevinného dítěte vzpřímeně čelícího útočným hejnům, či vznášející se holubice, která je v křesťanské ikonografii tradičně symbolem Ducha Svatého. Připomeňme jen, že v době, o které je řeč, byla přiznaná víra také gestem resistence proti totalitnímu režimu.
Zatímco se Ludmila Jandová pokorně upínala k Bohu, je Xénia Hoffmeisterová mnohem cyničtější a jisté odlehčení nabízí v sarkastické hyperbole. Pracuje se srozumitelným znakem, narativní i výtvarnou zkratkou, která dokáže dramaticky vypointovat aktuální témata. Její malby jsou zákeřně podvratné. Obrazy ze souborů pojmenovaných Nová božstva či Nové druhy na první pohled působí jako rytmické kompozice z přítulných organických objektů, svádějících k dotyku a pomazlení. Při bližším ohledání z dužnatých, ochmýřených pupenů ale prýští expanzivní spory, které se zběsile množí a zamořují prostor jako biologická zbraň hromadného ničení, nebo jako jedna z deseti ran egyptských, které se skryty pod vědeckými definicemi vracejí coby předzvěst nastávající apokalypsy. Jedná se o viry ptačí chřipky, nemoci šílených krav, nebo snad o viry počítačové, či o nakažlivé zárodky mediální hyperreality, která determinuje životy lidí internetového věku?  Hoffmeisterová dokáže brilantně vyjádřit symbolická podobenství naší doby, kdy nebezpečí není jasně zřetelné, jako tomu bylo při otevřených válečných konfliktech, „konečném řešení“ židovské otázky, či při okupaci země cizími vojsky, ale přichází plíživě a podprahově kontaminuje lidské trávení, množení a především myšlení. Na obrazech z cyklu Slepičí epopej běžící pásy bez ustání chrlí další a další naklonované brojlery určené k okamžité spotřebě (ovšemže s prodlouženou záruční lhůtou), za kterými si lze jen stěží představit původní žluťoučká kuřátka. Jejich obludně zbytnělé slepičí matky nám Hoffmeisterová s úšklebkem předkládá jako novodobé zmutované madony – bohyně hypertrofované plodnosti. Její sžíravá kritika překlenutá napadá fabrikaci požitků, prožitků, vztahů a citů, která svědčí o dystopii západní společnosti a je –jen tak mimochodem - průvodním znakem finálního stádia jedné další civilizace.