DVA | Renata Edlmanová | Jasan Zoubek

Renata Edlmanová: Prostě co žiju, to šiju.

Když mne Renata na začátku letošního února oslovila, abych se stala kurátorkou její a Jasanovy výstavy ve White Gallery v Osíku, věděla už, jak by měla výstava vypadat. O výstavě uvažovala v roce 2023, a na podzim toho roku měla koncepce výstavy pevné obrysy: Renata spolu s Martinem Jandou oslovili sochaře Jasana Zoubka, mého bratra, aby s Renatou vytvořil výstavu s názvem DVA. Navštívili Jasana v jeho pražském ateliéru, prohlédli si jeho práci – a koncept výstavy dvou odlišných autorů byl na světě.

Renata vystavuje dvojice, které jsou ve vzájemném napětí, liší se i doplňují. Dvojice, které vytváří Jasan, nesou trochu jiný druh napětí, ale jeho i Renatiny práce spojuje pohyb mezi zjevným a skrytým. Renatu baví hra s detailem, a proto se ke svým oblíbeným tématům vrací, zpracovává je zas a znovu, aby zachytila proměny jejich výrazu. Vše se odvíjí od toho, co ji zaujalo, překvapilo, zasáhlo. Ve svých dílech vyjadřuje myšlenky, nálady, příběhy nebo charaktery lidí. Ženy a muže českého i světového umění a kultury portrétuje, tedy šije, osobitým způsobem. Nepřestává mě fascinovat, s jakou péčí a citem pro detail dokáže z kusů látek vystihnout nejen rysy portrétovaných, ale také povahu jiných materiálů, třeba porcelánu a skla, nebo krajin a rostlin, které se zrodily v její fantazii.

Renata Edlmanová je litomyšlská rodačka, v Litomyšli žije, pracuje a se svým mužem Martinem, který je jí v životě i v tvorbě největší oporou, zde vychovali dvě děti. Narodila se 2. července 1974. Výtvarné a textilní práci se věnuje od svých dvaceti let, takže výstavou ve White Gallery oslaví své životní i pracovní jubileum. V letech 2004 až 2007 navštěvovala Výtvarné studio Šárky Hrouzkové. Hodně kreslila a malovala, ale nakonec zakotvila u textilní tvorby. Textilní techniky včetně tapiserií, patchworků a artquiltů se naučila sama praxí. V posledních letech se věnuje výhradně artquiltu, v němž spojuje několik různých tvůrčích vášní, jako je malba, kresba nebo kreativní tvorba. Když si prohlížíme Renatiny starší kresby a malby, vidíme její touhu po ovládnutí plochy barvou, linií a tvarem, kterou dnes, na zcela jiné úrovni, promítá do svých textilních obrazů.

Svá díla vystavila od roku 1997 na řadě samostatných i společných výstav v Čechách i v zahraničí. Každoročně se účastní mezinárodní výstavy Prague Patchwork Meeting, kde získala různá ocenění. Vystavovala také v New Yorku v galerii Českého centra na výstavě Současný český quilt a rovněž v galerii V dobré společnosti, která byla součástí PPM Quilt Show Brno. Své znalosti předává dál – techniky tvorby quiltů, tapiserií, artquiltů a nových povrchů vyučovala po celé České republice – a její dílo inspiruje další autorky.

V Renatině pojetí je artquilt dokonale řemeslně zpracovaným dílem, jehož autorka ovládá technologii šití beze zbytku. Látky propojuje nitěnou kresbou, kterou šije šicím strojem. Artquilt se dá označit jako vývojové pokračování moderního patchworku, který se stal základem textilních obrazů. Jde o umění, které má charakter závěsných obrazů a splňuje požadavky na výzdobu interiérů. Nemá tedy už nic společného s původním praktickým sešíváním a prošíváním pokrývek a oblečení z recyklovaných textilií v dobách, kdy nové látky nebyly dostupné, ale lidé se potřebovali obléknout a zahřát. Tento sociální podtext se dnes už vytratil, ale příběhy amerického patchworku a quiltu z devatenáctého století, kde šití konkrétních vzorů mělo symbolickou hodnotu, jsou inspirativní i dnes.

Textilní umění není výsadou žen – do jeho české historie se zapsali vynikající textilní výtvarníci Antonín Kybal, Jan Hladík, Jiří Mrázek a další. Textilu se výjimečně věnovaly i mně blízké sochařky Věra Janoušková a Eva Kmentová. Věřina rozměrná textilní koláž Odysseus z roku 1948 předznamenala její pozdější tvorbu papírových koláží či soch svařených z barevných smaltů. Skromný pokus v oblasti textilní koláže podnikla také moje maminka Eva Kmentová, která na konci padesátých let, možná právě pod vlivem své spolužačky z Umprum a kamarádky Věry Janouškové, ušila závěs, na kterém ze starých zbytků látek a vlny zobrazila reálné předměty z domácnosti. Patchwork a artquilt, který nás v souvislosti s tvorbou Renaty Edlmanové zajímá především, jsou však patrně výhradně dílem žen, které se této práci věnují na bohaté škále od příležitostného koníčku po profesionální tvorbu.

Na výstavě DVA představí Jasan Zoubek, jenž pracuje s kamenem a lepeným papírem, své starší práce, které již dříve vystavil na četných výstavách samostatných i společných. Renata, která pracuje s látkami a nitěmi, se právě připravuje na svou první bilanční výstavu a v době, kdy píšu tento text, určitě zrovna šije. Spojení Renatiných šitých obrazů s Jasanovými sochami a reliéfy nám dá možnost uvědomit si to, co mají tito dva výtvarníci společného: smysl pro řád, vytrvalost v práci a touhu po dokonalosti.

Polana Bregantová, březen 2024

Jasan Zoubek

Dílo sochaře Jasana Zoubka směřuje k původní celistvosti světa. V něm se znova zrodil umělec, podobný hledačům, jejichž nohy zanechávaly nejstarší stopy na zemském povrchu a učili se s ním sbližovat. Nejprve bylo pro ně všechno přirozené a uchopitelné smysly, pozorovali přírodu a kamenné útvary všech možných tvarů, struktur a barev, a až potom, co jim bylo zřejmé, že to, co se kolem nich prostírá, je víc než jen mrtvá materie, ptali se po původu a smyslu toho všeho a byli schopni si uvědomit, že vedle přirozeného světa stojí nadpřirozená těžko proniknutelná oblast. Neuměli si ji sice vysvětlit, ale to neznamenalo, že by ji odmítli respektovat. Projevovali jí úctu a přinášeli úlitbu, přikládali jí magické schopnosti, a proto si chtěli nevysvětlitelné úkazy naklonit, aby je ochraňovaly a pomáhaly jim.

V roce 2003 vzniklo několik Zoubkových reliéfů krajin nazvané Cesty za obzor a Horizonty. Používal pro ně speciální mořený papír, takže téměř připomíná dřevo, rozstříhal jej na úzké proužky a vytvářel plošný rastr. I když je veden v pravidelném rytmu, je zalomován a odkloňován různými, byť pravidelnými směry, takže vytváří strukturu, ne nepodobnou vrstvám hornin z doby, kdy se horké magma prolévalo a zanechávalo odlišné žíly sledovatelné na jejich příčném řezu. Papírové vrstevnice mají stejnou logiku jako zemský povrch, jsou pevně stanovené a nelze je přirovnat k poušti, jejíž povrch se pravidelně mění. Zoubkovy stopy dávnověkého času se účastní téměř organického růstu, jsou stejně tak živé jako neživé.

Kresby pouze doprovázejí Zoubkovo sochařské dílo, kde je jeho vlastní těžiště, v něm je pánem svého osudu. Ani tady nepodléhá svodům současného světa a zůstává pevně stát tam, kde mu velí jeho přesvědčení. I zde čerpá z přírody a z její možnosti obsáhnout bezpočet tvarů. Určuje ho její mohutnost a schopnost podněcovat a ukazovat svět ve škále podob, aniž by k tomu potřeboval názornost. Vstupuje i tam, kde stáli jeho dávní předchůdci, když dělali první pokusy ovládnout hmotu kamene, protože v ní uslyšeli píseň, jejímiž slovy zaklínali neznámé síly, aby jim zůstaly nakloněny v přítomném i věčném životě.

Zoubek ze sebe nesetřel prach nanesený dějinami, ví, jakými cestami se umění ubíralo, kolika proměnami prošlo, o čem svědčilo a svědčí. Poučení minulostí nebylo rozhodujícím momentem pro jeho vlastní sochařský život. Zaujalo jej ve své abstraktní, nefigurativní podobě tam, kde se již nic nemodeluje, nic k ničemu nepřipodobňuje, kde je čistý tvar koncentrován a objevuje se bez vázanosti na nějakou předlohu. Zvolil si absolutní sochařství, v němž nachází ozvěny původní kosmické hmoty i lidskou účast s její emotivní intenzitou i ukázněností rozumového úsudku, představy a intuice. Zoubkovy sochy jsou neuchopitelné. Nejsou ničím, aby mohly být vším. Vedou tam, kde se tušení proměňuje v jistotu, že příroda je podnoží člověka a dává oporu lidskému duchu, aby relativními prostředky dosáhl k dokonalosti a dotkl se jí.

Zoubek miluje kámen, protože je tady, nepoddajný ve své tvrdosti. Připodobňuje mu své tušení a chce, aby se mu podobalo — výjimku tvoří jen dřevo, zde natolik respektuje jeho měkkost, že se nepokouší o jeho zásadní proměnu, má k němu stejný vztah jako voda, jejíž náruč jej omílá a uhlazuje tak, že všechno, co je na něm hrbolaté, nakonec zmizí urovnáno, a zůstává jen oblý tvar podobný kosmickému vejci. I Zoubkovy sochy ze dřeva nejsou opracovávány násilně. Dlaně se jich dotýkají citlivě a zjemňují jeho povrch, aby docílily hladkou splývavost, aby jej zaoblily jako déšť nebo létající hmyz, když si buduje své skrýše. Zoubek v nich vyhlubuje otvory jako bezpečný úkryt nebo je mění v tuskula vyhledávaná básníky.

V celém Zoubkově díle je poznatelná snaha po odhmotnění. Nic a nikdo mu nemůže zaclonit místo ve výhledu světla. Pokračuje dalšími sochami, kde je opět zřejmý lidský prvek, protože se mu v první řadě jedná o živou přítomnost. A po pokusech v jiných „nepravých“ materiálech je tu opět kámen. I v „trupech“ jde opět o nezřejmé vidění, nepotřebuje konkrétno, aby o něm mluvilo. Trup je páteří, která všechno drží, je chloubou i hrdostí člověka, je-li rovná a nepokořená. Dlouho trvá, než zpevní, mnoho vrásek se na čele vyryje, aby bylo možné se o ni opřít. Nevíme, zda Zoubek tesá skály v kolosy, nebo dává kolosům vzezření skal, v každém případě jeho syntetická intuice zobecňuje, aby byla schopná obsáhnout život v jeho nevyzpytatelnosti. Stále více ubírá hmotu kamene, rýhuje ji, odhmotňuje, aby se obal stal schránkou duše. Jeho řeč je jasná i zastřená, zřejmá i nezřejmá, není řečí objektivních jevů, směřuje dovnitř k plnosti, která obsahuje jisté i tušené, hmotné i duchovní, pomíjivost i věčnost.

Miroslava Hlaváčková, červen 2007 (úryvky z původního textu k výstavě Jasana Zoubka v Roudnici nad Labem)